Na podzim roku 2012 ve mně uzrálo rozhodnutí dát se pokřtít a veřejně se přiznat ke křesťanství a jít cestou víry v Ježíše Krista. Tento krok považuji za nejdůležitější ve svém životě a dojít k němu si vyžádalo svůj čas. Předcházelo tomu období 42 let života, který přinesl mnohé. Dětství v plné rodině i následný rozvod rodičů, úspěchy i zklamání, dospívání a první lásky, radost i smutek, první brzké manželství s Markétou a narození syna Dušana, vojna, rozvod, podnikání, druhé manželství s Jitkou a další tří radosti v podobě Filipa, Karolíny a Diany Sávy.

To vše bylo prolnuto v různých vlnách alkoholem, komunismem, penězi, svobodou, frustrací  i poznáváním různých směrů a filozofií, hledáním smyslu života a jeho naplněním.  Pokud se ohlédnu za tím, co bylo, mělo to tak zřejmě být a ke všemu jsem se vždy rozhodl sám. Stále mi však něco chybělo, pevný bod, který jsem hledal v sobě i okolí, něco stálého a jistého.

Velmi na mě zapůsobil film Ukřižování Ježíše Krista od Mela Gibsona, kdy jsem poprvé ve svém životě viděl ucelený jeho příběh a pomalu začal poznávat proč on přišel, žil, zemřel a znovu vstal z mrtvých. Pamatuji se, že na tento film jsem se šel se svojí druhou a stále současnou manželkou Jitkou, v kině nás bylo na prstech obou rukou a tento silný a hluboký příběh ještě ne všichni unesli do konce. Po ukončení filmu jsme odcházeli a mlčeli, přemýšleli jsme. Následně jsem navštívil svého tátu, abych se ho zeptal, zda ten film a jeho znalosti o Kristu jsou totožné. Je katolík a od raného věku se s vírou setkával. Potvrdil mi všechny části Ježíšova života.

Uplynulo několik let, kdy jsem jakoby na vše toto zapomněl. Čekali jsme s Jitkou dceru Karolínu a rozhodli se pro manželství a svatbu chtěli mít v kostele. Jitka byla pokřtěna jako dítě, já ne a tak se mi v jednom kostele na severu Čech dostalo odpovědi od místního faráře, že to nepůjde, že je třeba se v tomto povzdělat a následně až budu připraven, může přijít křest a příprava na svatbu. Cítil jsem to ale tak , že když mě nechce pokřtít rychle, tak má smůlu a vlastně mi nechce dát něco, co mi přirozeně patří. Dnes mu vlastně děkuji, že mě odmítl, jelikož následně jsem se již rozhodl pro svou víru po mnohem zralejším uvážení. Svatba nakonec v kostele byla, ale v historickém torzu a oddával nás kamarád starosta.

K té výuce víry jsem se ale také dostal, ale opět po pár letech. Čas od času mě myšlenka na křest napadla, ale bez hlubších souvislostí a biblických znalostí. Vše se ale změnilo s nástupem Karolíny do školky, kdy jsme hledali školku se zdravou výživou a tak začala navštěvovat křesťanskou školku Elijáš  a musím se přiznat, že jsem měl zpočátku obavy, aby tam víru do ní netlačili. Velmi rychle jsem pochopil, že je to právě naopak a součástí nové budovy Elijáše byl i vznikající nový sbor Církve adventistů, který jsem registroval jako součást a občas navštívil. Mnoho věcí, o kterých se tam mluvilo, mi ale přišlo nelogických a nerozuměl jsem jim, přesto jsem vnímal velmi přátelsky celé to prostředí.

V létě roku 2011 jsem si všiml, že na Sedlčansku, konkrétně v Petrovicích, kde nedaleko máme chalupu, probíhají přednášky Světem bible. Bylo to pro mě i celou naši rodinu velmi zajímavé, skoro každý den určitá část biblického učení, velmi nás to obohacovalo a to také díky přístupu přednášejícího Tomáše Chmela. Těšili jsme se vždy všichni včetně dětí na další den a novou část. Osobně jsem začal poznávat pravdy, které mi zapadaly do sebe a dávaly mi smysl, pronikal jsem do částí Bible, kterým jsem dříve nerozuměl.

Léto skončilo a já začal navštěvovat více ranní bohoslužby u adventistů vedle školky naší Karolíny a později přijal jsem i nabídku na pravidelné setkáváni s pastorem Pavlem Šimkem. Pochopil jsem, že pravdy, které jsem hledal jsou již dávno objeveny a mají svoji podobu, bible mi najednou připadala srozumitelnější.

Učím se vlastně stále i po svém křtu, ke kterému jsem se svobodně v dospělosti rozhodl a myslím, že tak to bude až do konce. Lehčeji se mi ale žije, vím, že v životě nejsem sám a to v jakékoliv situaci. Poznal jsem společenství věřících lidí se svými přednostmi i chybami a hlavně mohu stále přijímat boží milost a předávat o ni zprávu i dál. Víra a společenství s Bohem mi pomáhá z mých závislostí, učí mě pokoře a vnitřní radosti ze života. Děkuji za to Bohu, který pro nás chce to nejlepší i když mi to ne vždy chápeme.

Dušan Mlynarčík, 43 let, podnikatel